Učitel a milovník basketu je Jan Šišulák, trenér a hráč v jedné osobě. Dvaatřicetiletý gestor Basketbalové Akademie Šluknovska hraje za varnsdorfské basketbalové áčko, které figuruje v Severočeské lize. Vyrovnaný a energický člověk, který se těší z dvouroční dcery Julie a nového přírůstku do rodiny, jenž je na cestě, představuje své „já“.
Nejoblíbenější…
…barva: Modrá!
…jídlo: Všechno, co se přede mě položí, mám rád.
…žánr hudby: Všechno, co je mi puštěno. Bohužel teď nemám moc času na kulturu.
…film: Zrovna dnes jsme se o tom se studenty na chodbě bavili. Říkali mi: „Znáte ten film, jak kluk předčítá ženě z Osvětimi?“ a já říkám, že jasně, to je Předčítač. Když si na ten film vzpomenu, vždycky mě zamrazí.
…činnost: Baví mě práce v přírodě a na zahradě. Sám nic takového nemám a tak občas pomáhám bratrovi, vlastně u manuální práce relaxuju. Když je čas, chodím na bohoslužbu, to mi dává hodně energie.
Životní motto: Snažím se řídit různými morálními zásadami, například desaterem. Věřím, že by se člověk neměl nad nikoho povyšovat a zároveň se neponižovat, podobných rad se držím celý život.
Můj životní cíl: Chci dobře vychovat své děti, především na základě morálních hodnot, kterým já věřím. Rád bych jim zajistil pěkné zázemí a můj čas, který pro rodinu momentálně moc nemám.
„Diagnóza učitel“ u mě neplatí: Učím teprve pět let, z toho třetím rokem na gymnáziu. Zatím na sobě žádné změny nepozoruji, ale věřím, že to přijde. Člověk časem ztratí zpětnou vazbu a už to jde z kopce.
Kdybych mohl mávnutím kouzelného proutku změnit jednu věc: Změnil bych chování lidí. Lidé by mezi sebou měli spolupracovat a ne bojovat, to kdyby se podařilo, zabránilo by to konfliktům i válkám.
Co říkám na vývoj basketu ve Varnsdorfu: Mám z toho hroznou radost, zrovna nedávno jsme se domluvili, že rozdělíme dětská družstva do dvanácti let na dvě – holčičí a klučičí. Je to úspěch, po dlouhé době je obrovský zájem hrát basket.
O tom, jestli je basket populární: I podle počtu dětí si myslím, že popularita basketu stoupá. Dostává se do televize a zrovna teď proběhlo mistrovství světa žen. Ale i české soutěže jsou dobře prezentované, rozšiřují se příležitosti, jak a kde si basket zahrát. My třeba máme připravené malé koše pro děti, na kterých začínají už prvňáci. Jsem ale trošku skeptický, jsou vždycky různé vlny sportů, je to pomíjivé. Když se daří v hokeji, je to hokej, když ve fotbalu, hraje se fotbal.
Jak institut pomohl basketu: Mnohem více dětí začalo hrát, třeba v Rumburku se konečně začal trénovat pravidelně, dřív se jen občas sešla skupinka basketbalový nadšenců. Ale to je po celém výběžku, v Jiříkově se basketbalový kroužek vybudoval od základů, to samé ve Šluknově a Velkém Šenově. Koše sice měli, ale žádné regulérní kroužky nefungovaly. Komu se pak daří a chce hrát takový ten oficiální, registrovaný basket, jezdí třeba do Varnsdorfu. Nesmím opomenout materiální a finanční stránku věci. Míče, koše, zázemí, možnost pořádání turnajů a třeba dresy! Ono se to nezdá, ale když si na sebe dítě vezme dres, cítí se hned jinak, jako hráč, sportovec… Je to ale i o tom, že děti jsou tutory ovlivňováni nejen sportovně, ale i lidsky, chováním a morálkou.
Kolik času mi basket zabere: Já trénuji přípravku nejmenších dětí, což je momentálně slyšet i na mém hlase. Pak trénuji holky, juniorky, co se teď dostaly do ligy. Ještě jezdím do Jiříkova, dohromady mi to zabere kolem osmnácti hodin, snažím se také vypomáhat jiným trenérům. Jako hráč trénuji třikrát týdně, zároveň chodím na kondiční tréninky, do bazénu a podobně.
Moje sportovní ambice: V tuhle chvíli jsem naprosto spokojen s ligou, kterou s áčkem hrajeme, její úroveň se rok od roku zvedá. Samozřejmě se jako hráč chci stále zlepšovat a udržovat v kondici, teď řešíme problém rozehrávky. Je nám naznačováno, že tady ve Varnsdorfu nemáme žádnou rozehrávku, že ji neumíme, takže na ní teď pracuji. Období, kdy jsem se měl nejvíc učit, je už za mnou, takže to je spíš takové přání.
Jak Schrödingerův institut změnil Varnsdorf: Stoprocentně je to velká změna, každá akce vyvolá nějakou reakci a tahle reakce je obrovská, stáhlo to už kvantum lidí. My, baskeťáci, jsme se k institutu přidali jako jedni z prvních, začali jsme vyjíždět do výběžku a dělat basket i tam. Lidé vidí, jak nám institut pomohl, takže se snaží dostat do institutu, vidí, jak je to úžasná věc, s kterou se dají udělat velké věci. Zvedlo to vlnu chuti pracovat dál. Začíná se rozjíždět volejbal, hokej. Zjistilo se, že se dá dělat ještě něco víc, turnaje, poháry,…
Jaký je podle mě největší problém Šluknovského výběžku: Těch problémů je víc, ale hlavně jde o pospolitost, která mi tu chybí. Jen pomalu se tu vytváří komunita, která přesahuje hranice rodiny nebo sportovního kroužku. Pak je tu nedostatek pracovních příležitostí, mladí lidé a ti v produktivním věku odcházejí, protože tady nemají práci ani peníze. Naopak tu máme úžasnou přírodu, která se dá skvěle využívat ke všemožným sportům, kultura tu také je. Lidé si neuvědomují, že tady nejsme na konci světa. Měli by si v hlavě odstranit hranice, kterými jsou oklešťováni. Konkrétně s Německem jsme tu blízce spojeni a ty hranice nejsou na mapě, ale v lidských hlavách.