O NÁS: V institutu na všechno musím říct: není problém, to dokážu udělat, říká Ivo Berounský

Nejoblíbenější...
... barva: Karmium střední. To je odstín zelený, kdyby někdo náhodou nevěděl.
... jídlo: Nejradši mám hovězí v každé podobě. 
... činnost: Určitě čtení knih, mám rád literaturu faktu a romány. Navíc nejradši mám knihu 1984 od Orwella, to je zdviženej prst do budoucnosti. 

Moje životní motto: Chovat se k ostatním tak, jak chci, aby se chovali oni ke mně. 

Co je největší problém Šluknovského výběžku: Jak napsal Marek Douša: Je to Náhorní Karabach České republiky. Lidi mimo výběžek zajímáme jen před volbamaa to jenom možná. Jinak jsme všem ukradený. Nejhorší jsou předsudky, které tady jsou. Zároveň nezaměstnanost, všechno se to tady kumuluje. Nefunguje nám servis státu, umírá obchod a služby. Funguje jen to, co si vybojujeme sami – třeba Schrödingerův institut. 

Co mi vadí v životě: Že má den jen dvacet čtyři hodin. Kolikrát dělám a najednou zjistím, že je tma a už na to nevidím. 

Na co jsem nejvíc pyšný: Na svoje děti. Obě se mi povedly, jsou to úžasní lidi. 

Moje nejhorší vlastnost: Neumím říct ne, což je průser hlavně při práci. Ať přijde kdokoliv s čímkoliv, tak já na úkor všeho ostatního vyhovím. Neumím se toho zbavit. Pro ostatní je to nejlepší vlastnost, ale pro mě rozhodně ne. 

Čeho chci v životě dosáhnout: To, co jsem se v životě naučil, bych rád předal. Chci najít lidi, kteří se mi do téhle práce zblázněj a budou chtít všechno vědět. Něco z toho jsou už zapomenutý řemesla, já to sbírám celej život a když natáhnu brka, tak to se mnou půjde do hrobu. Uvažoval jsem o tom, že napíšu knížku, ale nemůžu se k tomu dokopat. 

Kdybych mohl na světě jednu věc změnit, co by to bylo: Všechny autoritativní a diktátorský režimy by do rána zmizly. Rád bych taky vrátil lidem kolektivní paměť.

Jak jste se se dostal k práci v institutu? 
Dříve tu působil truhlář, se kterým nepanovala úplně spokojenost. Kulantně řečeno. Takže se s ním rozloučili a já jsem se přes Pavla Brabce dostal až do institutu. Léta páně 2013 tuším. 

Co máte na starosti? 
No údržbu přeci, co jinýho? Hlavně teda truhlařinu. Na všechno musím říct: není problém, to dokážu udělat. Otázka pak je, jestli chtějí práci rychle, nebo hezky. Někde to chtějí hezky, tak si s tím vyhraju. Vyrábím třeba nábytek, ale nejen to… v podstatě všechno. 
Dřív jsem měl taky kroužek s dětma, dováděli jsme se dřevem, ale když se zavřel klášter, tak jsem přišel o dílnu. Nicméně partyzánsky kroužek pořád funguje, děti chodí ke mně domů. 

Třeba Tančírna Balahala vypadá úžasně a na ní jste pracoval…
Jo, v Tančírně jsem dělal schody, podlahu, milion věcí. Opravovali jsme nábytek a renovovali věci tak, aby se dětem líbily. Zvlášť zajímavý jsou skříňky, protože na ně malujeme. Vznikaj z toho opravdu hezký věci, některý jsou v Krásný Lípě, jiný v Mikulkách. Spočívá to v tom, že někde vydyndaj nějakou šunku, která už skoro ani nedrží pohromadě, a my z ní uděláme nádhernou skříňku. (smích) 

Jakou nejtěžší práci jste v institutu musel udělat?
Právě tu Tančírnu! Měli jsme totiž termín a museli jsme se do něj vejít. Navíc se to dělalo v zimě a já mám dílnu doma, takže jsme pak všechno převáželi do Tančírny a tam jsme to smontovali. Mákli jsme si na tom. Jindy se zase snažíme vytvořit nový středisko, to znamená malování, koberce a kompletně místo hezky zabydlet, aby to bylo hezký a hlavně bezpečný pro děti. Je výhoda, že se v institutu dala dohromady parta lidí, kde každý umí něco. To znamená, že nás nikdo ničím nepřekvapí!

Co vás na téhle práci baví?
Mám pocit, že jsem užitečnej. Taková ta chlapská ješitnost, že dokážu všechno. (smích) 

Kde jste se všechnu vaši „šikovnost“ naučil?
Dělám to celý život, sbírám nábytek… Vždycky někde něco vidím a řeknu si: hele, tohle dělali lidský ruce, to musím taky umět. A nepovolím, dokud to nemám. Neuteču a objevím nové řemeslo, naučím se ho, ovládnu ho a jdu na další. Není to jenom o dřevě – kůže, provazy, keramika, plno věcí… Něco trvá dýl, něco je dřív hotový, ale vždycky se to povede.

Co jste dělal předtím, než jste se dal k nám? 
V Holandsku jsem makal na lodích. Opravovali jsme historické lodě ze dřeva a pak jsem vozil turisty po kanále. Taky jsem dělal strojvedoucího, to bylo ještě za komunistů. A ještě kulisáka v divadle, navíc jsem dvacet let podnikal – s keramikou, dřevem a podobně. Tehdá to šlo, jenže teď už se všechno bere z Číny. 

Jak je možné tohle všechno stihnout za jeden život? 
Strojvedoucí mě nebavil, byl jsem pořád jednou nohou v kriminále. Je to těžký povolání, bylo to vždycky o průser kvůli nehodám. Každej den člověk děkuje bohu, že se vrátil k rodině, byl to nápor na čas a na nervy. Řekl jsem si, že zkusím něco úplně jinýho – divadlo. Pracoval jsem třeba s baleťákama, ale všichni víme, že v divadle to není o penězích, tam člověk chcípá hlady. Tak abych měl peníze, šel jsem podnikat. Na živnosťáku jsem měl napsáno „výroba dárkových a upomínkových předmětů“. Jenže to znamená vlastně všechno, darovat můžete i auto. (smích) Šáhl jsem si na velký prachy, jenže pak jsem se naopak dostal na dno. Obojí člověka posílí a vyškolí. 

Proč jste se dostal až sem, do Rumburku? 
Chtěl jsem tu práci a mít klídek. Jenže jsem po operaci očí, skoro nic nevidím a institut mě zachránil. Jsem absolutně spokojený, máme výbornou partu lidí a všechno je tak, jak má bejt. Bydlím na samotě a je to úžasný. Nemám televizi, nepotřebuju ji – když se v práci bavěj o seriálech, já nevím, která bije. Dělám si věci, jak se mi líběj, proto to tady miluju. A třeba samota, ta se nedá ničím nahradit! 

Neříkejte mi, že nemáte ani internet.
Ale to zase jo, jsem těžce online! I psa mám na wifině, normálně na něj mám dálkový ovládání, můžu ho na dálku přivolat nebo k němu mluvit. 

Co teda doma děláte? 
Hele, já ti mám takový práce! Furt si něco vymejšlím, práci mám připravenou na čtvrt roku dopředu. Hlavně dávám dohromady svou pastoušku, kde je kompletně všechno ze dřeva. Jsem trochu úchyl do dřeva, umělou hmotu nenávidím. Co není ze dřeva, to se mi nelíbí. Zatím mám dolní patro a pokračuju dál. 

Bydlel jste v Holandsku, teď opět v Česku. Kde to bylo lepší? 
Nechápu, jak můžou lidé v Holandsku existovat! Mají vysoké platy, přibližně čtvrtinovou produktivitu práce a přesto to funguje, výborně jim to do sebe zapadá. To mi hlava nebrala. 

A na závěr: chystáte nějaký další kroužek pro děti?
Na září připravuju uzle s dětma. Kroužek pro děti, kde se budou učit vázat uzle. Je jich totiž milion: námořnickej, záchranářskej, navíc si zkusíme vyrábění sítí, výrobu špagátů a podobný blbinky.