20.07.2016
Rozhovor s Gabrielou Doušovou, to musí být pro každého potěšení – tak dobře formulované odpovědi jen tak od někoho neuslyšíte. Člověk na první pohled pozná, že se slovy to prostě umí. Dříve působila jako šéfredaktorka Rumburských novin, mezitím stihla dálkově vystudovat žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Málokdo také ví, že napsala knížku o tom, jaké je to být svobodnou matkou.
Před několika lety jste stvořila knížku Vidlačka z Chytrova. Co musí člověk udělat proto, aby se donutil knížku opravdu sepsat, dokončit a vydat?
Byla to tak trochu náhoda, která má začátek ještě v době, kdy mě maminka učila být dobrou hospodyní. Říkala, že nestačí jen umět vařit, ale také musím umět vyměňovat žárovky, pojistky, zástrčky, sádrovat, malovat, a tak dále. O mnoho let později jsem uvažovala, že na toto téma napíšu knihu pro ženy, jak si poradit v domácnosti, když nemají oporu muže. Měl to být například návod jak tapetovat, co si ale k tomu vzít na sebe, jakou hudbu si k tomu pustit, a s trochou nadsázky, jaké víno k tomu pít nebo jakou pochoutku na posilnění si připravit.
Můj manžel se jednou o tom bavil se svým kolegou, šéfredaktorem Pepou Nývltem, a ten mi za několik dní zavolal a říkal: „Hele, napiš mi něco o tom, co dělá ženská, když zůstane sama a potřebuje se nějak protlouct životem.“ A že by z toho mohl být seriál do novin. Tak jsem sepsala asi prvních šest stránek a poslala mu to. Vzápětí mi volal znovu, a říká: „Hele, dobrý, ale seriál z toho nebude. Napiš mi to jako knihu!“ A dal mi na to dva měsíce. Tak jsem sedla a psala.
Za dva měsíce napsat knihu? To je vůbec možné?
Vždycky jsem si večer sedla k nám do jeskyně pod dům, to je taková černá kuchyně, udělala si čaj do konvice, zatopila v krbu, na kolenou drbala kočku a psaní šlo pak samo. Psala jsem od devíti večer až do jedné do dvou do rána, na starém psacím stroji, z čehož jsem pak měla úplně zničené prsty.
Ta knížka je trochu o tom, jak jsem viděla Šluknovský výběžek poté, co jsem se sem přistěhovala z Prahy. Musela jsem se naučit tu žít jinak, než jsem byla zvyklá, nějak se tu probít, získat si důvěru starousedlíků, seznamovat se s nimi, se seveřany, kteří jsou úplně jiní než lidé, které jsem do té doby znala. Zjistila jsem, že je to tady nádherné. Žiji tu už přes dvacet let a jsem stále zamilovaná do téhle krajiny i do zdejších lidí, na které nedám dopustit. A ta knížka je hodně i o nich.
Dříve jste pracovala jako šéfredaktorka v novinách, teď jste ředitelkou a zodpovídáte za velký kolektiv lidí. Jak se ta práce liší?
Jako novinář máte neobyčejnou příležitost na všechny svoje všetečné otázky dostat odpovědi. Vzápětí si díky tomu vytvoříte poměrně ucelenou představu, jaké má ta která věc či problém, které vás zajímají, přednosti a neduhy, jaké je jejich pozadí, co je příčinou, kdo za vším stojí a tahá za nitky, kdo se jen veze a kdo zneužívá dané situace. Bohužel, jako novinář to můžete jenom popsat, informovat o tom čtenáře. Ale stále, pokud jste profesionál, musíte zůstat nestranný, držet si odstup, i když to ve vás často vře, ale nesmíte do dění zasahovat, řešit ho.
Kdežto teď mám možnost prostřednictvím Schrödingerova institutu věci přímo řešit.
Posunula jsem se, s nadsázkou řečeno, z pozice kritika do pozice někoho, kdo reálně může věci měnit, kdo může pomoct.
V době sociálních nepokojů na Šluknovsku v roce 2011 jsem mohla jako novinář jen stát stranou, být jen pozorovatelem a komentátorem toho, co se dělo, ale moc jsem si přála něco s problémy a bolestmi Šluknovska a jeho obyvatel udělat. Tady v institutu konečně můžu nenásilnou formou něco změnit k lepšímu, pomáhat, být aktivním účastníkem.
Máte pod sebou mnoho a mnoho lidí – gestoři, tutoři, propagační tým… Jaký kolektiv se v institutu vytvořil?
Dneska máme asi sto zaměstnanců, z toho třicet zaměstnanců na stálý pracovní úvazek. Většinu z nich tvoří pedagogové – to jsou naši gestoři a vedoucí středisek. Ten kolektiv se za poslední dva roky vytvářel, hledal, stabilizoval, protože každý z gestorů je velká individualita a výjimečná osobnost. Skloubit dohromady tým takových lidí s obrovskými kvalitami, z nichž každý chce být ten nejlepší, není jednoduchá věc. Naštěstí jsou to féroví lidé, takže i přesto, že mají soutěživé tendence, a občas to mezi nimi skřípne, což je zákonité, tak si nedělají podpásovky a neškodí si. Většinou panuje mezi nimi milé soutěžení.
Navíc jsou schopni pomáhat si napříč celým kolektivem, navzájem navštěvují svoje akce, pomáhají si a podporují ostatní. Jsou to nadšenci zapálení pro věc, pořád vymýšlejí nové a nové aktivity a s každou další chtějí překonat tu předchozí nejen kvalitou, ale i rozsahem. Opravdu bych každému přála, aby měl možnost pracovat v takovém kolektivu. Je to pro mě velmi motivující a nabíjející, ti lidé jsou úžasní a pro mě je radost s nimi pracovat.
Plánují se teď ve Schrödingerově institut nějaké velké akce?
Samozřejmě, a je jich opravdu hodně. Například BAŠka se teď vrátila ze soustředění v Itálii a přijeli tak nadšení, až to vykrystalizovalo v návrh, poslat příští rok do Itálie nejen basketbalisty, ale i ostatní akademie. Na léto BAŠ organizuje soustředění, letní streetbalové turnaje, a další akce. Cyklistická akademie by kromě Cyklocirkusu chtěla rozvíjet i Cykloškolku, rádi by měli prostor, kam by umístili nastálo cyklistické překážky a kde by mohli jezdit v průběhu celého roku. Teď zrovna připravují spolupráci s Tour de Zeleňákem, svoje akce budou mít i na dalších cyklistických soutěžích.
A co ostatní akademie?
Hudební akademie připravuje s dětmi úžasný muzikál, který celý vymyslel, včetně hudby, textů, výpravy a děje Renda Habich, gestor Hašky. Volejbalová akademie má po celé léto naplánovaná soustředění i turnaje. Fotbalová škola rozjíždí letní fotbalovou ligu. Je toho prostě hodně, každá akademie má až do konce roku připravenou spoustu aktivit. Schrödingerův institut jako celek má připravenou celou řadu projektů s působností po celém regionu, například projekt Kočičí akademie, která zatím fungovala jen v přípravném módu, pojede od září na jedenácti místech v celém výběžku. V tuto chvíli mluvíme o dalších přibližně dvaceti nových lidech a několika stovkách nových dětí, které zapojíme do Schrödingerova institutu.
Budete tedy ještě přijímat další zaměstnance?
Do Kočičí akademie ano. V létě k nám přijde nová kolegyně, která bude rozvíjet výtvarnou sekci pro Múzickou akademii, takže pro ni připravujeme výtvarný ateliér pro nadané děti, ale i pro dospělé. Stále se nám rodí nové nápady, stále se objevují noví a noví skvělí lidé, kteří s námi chtějí spolupracovat. A my s nimi také. A tak, jak se říká o Americe, že je to země nových možností, pak jsem přesvědčená, že o institutu platí to samé.