JIŽ BRZY ZVEŘEJNÍME PRAVIDELNÉ AKTIVITY NA ROK 2022/2023
  Volejte  +420 603 245 775   •   Kontakty

O NÁS: Gabriela Doušová: Fungujeme jenom tam, kde něco nefunguje (3. DÍL)


02.08.2016
Poslední díl rozhovoru s ředitelkou Schrödingerova institutu Gabrielou Doušovou – o tom, co všechno spravuje institut za nemovitosti a jak to s nimi vypadá a jestli paní ředitelka udělala v institutu něco, čeho dnes lituje.
Schrödingerův institut má v pronájmu jiřetínskou faru, ale do nedávna měl své aktivity v bývalé cukrárně. Jak to tedy vypadá v Jiřetíně pod Jedlovou?
V roce 2014 jsme požádali správce jiřetínské farnosti pana kanovníka Baláže o pronájem fary pro naše aktivity. V té době se nám pěkně rozjela spolupráce s azylovým Domovem sv. Máří Magdalény a měli jsme také šikovnou kolegyni Lucku Dospělovou, z níž jsme udělali vedoucí jiřetínského střediska, takže se to pěkně vyvíjelo. Děti začaly chodit, Lucka kolem sebe soustředila další šikovné lidi, všechno vypadalo dobře. Problém ale byl v tom, že fara vůbec není uzpůsobená k užívání v zimním období, protože tam nejde topit, což jsme se dozvěděli až mnohem později. Komíny jsou totiž děravé a kominík nám zakázal topit v kamnech, jiné komíny jsou zaslepené pod střechou. Nejsou tam toalety, tedy jsou, ale dvě a suché. My jsme se domluvili s panem kanovníkem, že faru opraví z prostředků, které mu platíme za nájem.

Takže se mezitím všechny aktivity přesunuly do bývalé cukrárny?
Tehdejší starosta Jiřetína pod Jedlovou, Josef Zoser, který nám ve všem vycházel vstříc, nám pronajal bývalou cukrárnu, do doby, než bude fara vhodná k užívání. Což nám hodně pomohlo a zachránilo nás to. Jenže nastal další problém. Kolektiv lidí v Jiřetíně byl složen ze čtyř výrazných osobností, a jak jsem již říkala, občas je těžké skloubit je dohromady, zvláště když má každý jiný názor a představu o práci. Přestali spolu vycházet. Druhá věc byla, že v Máří Magdaléně došlo k personálním změnám a paní ředitelku vystřídal Milan Šín, náš gestor volejbalové akademie, zapálený volejbalista. Ten všechny děti z cukrárny stáhnul do svých kroužků barevného minivolejbalu a bohužel, všechny jiřetínské aktivity tak zničil. Asi si to ani neuvědomil, ale bylo to z jeho strany trochu neprozíravé. Náš provoz v Jiřetíně tedy ustal a my si říkali: „Fajn, alespoň budeme mít čas dát faru dohromady.“ Začali jsme na tom s panem kanovníkem pracovat, v současné době jsme faru vyklidili od nepořádku, nově lakujeme a přesklíváme okna, malujeme a dáváme dohromady nábytek. Už máme i projekt na rekonstrukci toalet a koupelen, a pokud se domluvíme s panem kanovníkem a majitelem farnosti, rádi bychom zažádali o dotace a připravili projekt na komplexní rekonstrukci budovy.  Zatím je vše v jednání a v rovině plánů.

V tuto chvíli tedy v Jiřetíně žádné naše aktivity neprobíhají, ale nedávno jsem mluvila s paní ředitelkou Máří Magdalény (už je tam opět nová) a dohodly jsme se, že najdeme způsob, jak tyto děti opět začlenit do Schrödingerova institutu a začít s nimi pracovat.

Institut pod sebou má i klášter v Jiříkově, jak to vypadá tam?
Tam je situace o trochu radostnější, i když… Byla tam zahájena rekonstrukce, kterou financují boromejky, a za tři a půl miliónu by se měla budovat zajistit staticky. Statika je narušena dřevomorkou, která zničila veškeré dřevěné konstrukce střechy, vazné i nosné trámy. Takže se vše muselo vytrhat, ošetřit zdivo před dřevokaznými houbami, nahradit původní dřevěnou konstrukci ocelobetonovou. Celá střecha se odkryla, vyměnilo se bednění, musí se vyrovnat půda, budou se dělat nové stropy i podhledy a okna v prvním patře. Tahle první etapa by měla skončit do půlky září.
V tuhle chvíli jednáme s projektovou manažerkou a jedním takovým velmi šikovným mužem – Ondrou Holubářem, aby nám pomohli sehnat další dotace. Potřebujeme sedmnáct milionů, abychom mohli zrealizovat i další etapy. Jde o rekonstrukci topení, rozvodů teplé vody, kanalizace a vybudování půdní vestavby. To je něco, co by pro Schrödingerův institut bylo velkým přínosem, protože by zde měl být konferenční sál, kde bychom mohli dělat další aktivity – od vzdělávacích akcí až po diskuzní a filmové kroužky.

Když mluvíme o střediscích institutu, člověku by se zdálo, že celý výběžek je pokrytý, ale v největším městě tady – Varnsdorfu – něco takového chybí.
Máme tam klubovnu, která je základnou pro naše basketbalisty. Nejvýraznějším rysem varnsdorfského působení Schrödingerova institut je BAŠ, ale máme tam velmi dobrou spolupráci se školami, hlavně tedy se školou na Bratislavské. Středisko jako takové ve Varnsdorfu nemáme, ale důvodem je i to, že tam působí velmi kvalitní Dům dětí a mládeže. My bychom se nechtěli s nimi přetahovat o děti a kazit dobrou práci těm druhým. To je vlastně i taková naše zásada – fungujeme jenom tam, kde něco nefunguje. My chceme zlepšovat svět a vztahy mezi lidmi, takže nemůžeme někde někomu ubližovat tím, že druhým budeme kazit jejich dobrou práci. Jejich volnočasové aktivity jsou velmi pěkné, děti zde mají zajímavou náplň. Proto pro nás nemá smysl nabízet tam tytéž služby.

Když jsem s Vámi před časem mluvil, řešila jste také situaci na ulici Kovářská.
To je jediné, co mi už dlouho vrtá hlavou. My bychom tam rádi s dětmi pracovali, vlastně to svým způsobem cítím jako povinnost. Problém ovšem je, že zde není nic, kde by šlo volnočasové aktivity provozovat.  V blízkosti není žádná vhodná budova, nebo místnost. Město nám nabízelo sklepní kóje, jenže to je naprosto nepřijatelné. Jestliže máme ty lidi kultivovat, tak je musíme přivést do kultivovaného prostředí. Navíc, já přeci nemůžu nutit svoje kolegy, aby pracovali ve sklepě, kde není ani okno a místo zařízení jsou tam jen stoupačky s odpadem

Další věcí je, že volnočasové aktivity můžou řešit hodně věcí, ale nemůžou vyřešit všechny problémy sociálně vyloučené lokality. V té lokalitě je zapotřebí nízkoprahové zařízení pro narušenou mládež a protidrogové centrum, protože drogy jsou tam na denním pořádku. Měli by tam fungovat sociální pracovníci, kteří budou pracovat s rodinami, zároveň by byla potřeba probační a mediační služba pro recidivisty. Podle mého názoru by tam měla působit široká skupina odborníků, která si zdejší obyvatele rozdělí na jednotlivce a bude s nimi individuálně pracovat. Pak tam teprve můžeme nastoupit my s institutem a hrát si s dětmi. Jsme ti poslední, kdo tam můžou něco změnit. V tuto chvíli na to nemáme prostory a ani lidi.

Když jsem dělal rozhovor s Aničkou Doušovou, tak tvrdila, že tančírna Balahala je vaše dítě. Jste spokojená s tím, jak se Balahala v Rumburku ujala?
Já jsem hrozně náročná. Vyčítá mi to nejenom Anička, ale i někteří moji kolegové. Mám pořád pocit, že něco může být lepší… a já vím, že to může být lepší. Nechci tím říct, že jsem věčně nespokojená, ale mám pořád očekávání a pořád mám naději, že můžeme ještě chtít víc a dokázat víc. Když se mi něco nelíbí, tak to řeším hned. Když se mi to líbí, tak mám pořád tendenci posouvat to o trošku dál a dál.

Od září se připravuje trochu jiná koncepce fungování Balahaly a myslím si, že to by mohlo přitáhnout mnohem víc lidí. Tančírna by měla bzučet jako úl, tady by nemělo být nikdy ticho. Je pravda, že se tu povedlo hodně věcí, ať již pravidelných či jednorázových. Z čeho mám ale největší radost, že tančírna otevřela zvlášť rumburákům oči, že nějaký Schrödingerův institut je. Hodně lidem přirostla k srdci a to mě obzvlášť těší.  Do té doby jsme neměli v Rumburku žádné středisko a lidi o nás moc nevěděli. Tančírna zafungovala jako velký reklamní tahák pro institut.

Anička říkala, že lidé potřebují tančit…
Ano, povedlo se tu rozjet mnoho pohybových aktivit, ale já bych chtěla ještě víc. To byl důvod, proč tančírna vznikala – jako snaha vyhovět seniorům, aby měli kde a kdykoliv tančit, a nejen na Den seniorů nebo před volbami. Ale také proto, že v celém Šluknovsku chybí taneční kroužky klasického tance. Moc bych chtěla, aby institut měl svoje tanečníky, kteří by tancovali po ulicích, po soutěžích… Tanec je projevem radosti a radost je něco, co i v těžkých chvílích pomůže člověku přežít.
Zároveň je tančírna studentský klub a v Rumburku, kde jsou čtyři střední školy, by studenti mohli mít o náš klub zájem a využívat ho. Můžou sem přijít, dát si tady dobré kafe, studovat, rokovat, diskutovat. Ráda bych, aby tady měli program, který by je kultivoval. Líbilo se mi, aby sem přišli a slušnou formou se tady dohadovali, ať se baví o tom, jestli Brexit ano, nebo ne, jestli je Evropská unie dobrá, nebo ne... Mělo by to tu být studentské fórum pro jejich rozvoj, mělo by to být pro studenty jejich zázemím.

Myslíte, že v Rumburku studenti jiné zázemí nemají?
Když jsem ještě pracovala v novinách, nabídli mi zdejší policisté, jestli se nechci podívat na drogový zátah. Objížděli jsme tehdy Rumburk a kontrolovali všechny restaurace, které tu jsou, ať už je vlastníkem kdokoliv, včetně vietnamských komunit. A tam, v začouzeném páchnoucím prostředí, vyzdobeném kýčem álá Hanoj nebo Berlín, sedí mladí lidé, někteří si píší úkoly, jiní čekají na odpolední vyučovaní nebo na to, až jim pojede autobus. Už tedy jsem si říkala, že ti mladí přeci mají právo mít kvalitní prostor, kde by mohli lépe trávit svůj čas.
V Balahale můžou třeba i ráno počkat, než jim začne vyučování. Dají si tu snídani, mají tu wi-fi, můžou si tu dělat úkoly… Chtěla bych, aby tančírna daleko víc jiskřila a aby byla hodně pro mladé. Už teď by měli mít možnost kultivovat se, aby z nich bylo něco skvělého… Jako že z nich určitě něco skvělého bude!

Jak zatím hodnotíte to, co jste ve vedení institutu prožila? Co bylo to nejlepší a kdy to byl krok vedle?
Já mám největší radost z toho, jak kvalitní lidi kolem sebe mám. To je asi nejdůležitější věc. Musím říct, že mě to hodně vychovává. Vzdělává mě to a posouvá dál. Jestliže vidíte, jak jsou dobří, tak nemůžete sám na sobě dopustit, abyste je musel dohánět. Nutí mě to k sebevzdělávání, větší pracovitosti, udržování přehledu. Víc se ovládám, upozaďuju sama sebe v jejich prospěch, abych jim nebránila v rozletu.
Mám také velkou radost z toho, že se mi podařilo změnit ten počáteční chaos. Když jsem nastoupila do institutu a ptala se, o čem to je, jen jsem viděla spoustu lidí a všelijakých volnočasových aktivit. Přišlo mi to jako oblaka, pořád se to všechno měnilo a já jsem to nějak nedokázala uchopit. Teď máme šest akademií, šest středisek a víme, jakým jdeme směrem a kam jdeme. Tím pádem i vím, jestli jdeme rychle, nebo pomalu, už se to dá poměřovat.

A staly se tedy nějaké chyby?
Samozřejmě, že se chyby dělají, i já jsem udělala spousty chyb. Například jsem vsadila na nesprávné lidi, na někoho jsem se spolehla a ten pak selhal. Nejenom pak v osobní rovině cítíte zklamání, v té pracovní. Minimálně na rok vás to zablokuje. Za tu dobu mohla být práce úplně jinde a ona místo toho přešlapovala na místě. Tomu pak také odpovídají výsledky. To mě potom štvalo, protože se snažím, aby se institut vyvíjel kontinuálně, aby nikde nikdo nezůstával pozadu. Ale takhle část institutu ustřelila a už je daleko vepředu, a na druhém konci ještě někdo vzadu klopýtá. Tohle se snažím dorovnávat, a proto mi dost záleží na výběru dobrých a pracovitých lidí. Jak říkám – největší radost a zklamání je z lidí. Ale té radosti je naštěstí mnohem a mnohem víc.

Novinky e-mailem

Přihlášením souhlasíte
se zpracovaním osobních údajů
Volejte +420 603 245 775 nebo +420 413 034 800  •  Kontakty
Napište sekretariat@sinstitut.cz
Sídlo: Londýnská 562, 407 53 Jiříkov
Zasílací adresa: Palackého 205, 408 01 Rumburk