O NÁS: Anna Doušová – inteligentní samorost ve vedení PR

Nejoblíbenější …
…jídlo: Kuřecí na kari.
…barva: Červená.
…film: Hanební parchanti!
…činnost: Spaní.

Životní motto: Tajemství je důležitý! A ještě jedno, co říká moje maminka: Dneska ne, až zítra. To funguje, většinou se vyspím a věci vidím úplně jinak.

Čeho chci dosáhnout: Ráda bych zažila den, kdy nepotkám nikoho naštvaného. Chci, aby lidé byli veselí a šťastní. A já samozřejmě chci být úspěšná, bohatá, vzdělaná a do šedesáti krásná. (smích)

Kde se vidím za pět let: Budu ve velkým autě, v kostýmku a na vejšce. Ale budu mít i práci!

Jak jsem se v osmnácti osamostatnila: Já jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Začala jsem chodit s přítelem, po třech měsících jsme si pořídili psa. Pak už jsme nechtěli být jen spolu, ale i s tím pejskem. Takže jsme stále uzurpovali moje nebo jeho rodiče, protože jsme trávili čas v našich domovech. A tak jsme si řekli: „Odstěhujeme se!“ Vlastně už za týden jsme měli svůj byt, svůj vlastní domov. Rodiče nám se začátkem pomohli. Strach jsem z toho neměla a nemám, jenže je to hrozně hektický, vlastně jsem nad tím ještě od té doby pořádně nepřemýšlela.

Můj vztah s rodiči: Hrozně se to zlepšilo po tom, co jsem se odstěhovala. Nemusíme se hádat kvůli tomu, kde mám ponožky nebo že jsem neumyla nádobí. Teď když si to nádobí neumyju, tak druhý den přijdu a nemám žádný hrneček, do kterého bych si uvařila kafé. A můžu za to nadávat jen sama sobě.
Co mi dala moje umělecko-novinářská rodina: Všechno. Vnímám to ze dvou stránek. Hodně lidí mi říká, že těžím z mých rodičů. Kvůli tomu jsem chtěla jít na intr, kvůli tomu jsem šla studovat obor, který s tím nemá nic společného, a kvůli tomu jsem se odstěhovala. Po sérii těhle všech činů jsem pochopila, že tu nejde o rodiče, ale o mě. Pochopila jsem, že to prostě mám ráda a je mi to vlastní. Zadruhé jsem získala úplně jiný pohled na svět. Teď když bydlím sama, hrozně mi chybí to „Doušovo“. Jenom moji rodiče totiž můžou říct: „No, já tomu nerozumím, ale už to chápu.“ To je něco, co jen tak nikde nenajdete, a miluju lidi, co jsou tomu podobní. Miluju lidi, kteří jsou volnomyšlenkáři, uvolnění a hodní. Stejně jako moji rodiče.

Volba „zdrávky“ jako jediného možného:  Po základce jsem nevěděla, co chci dělat. Tušila jsem, že to bude něco jako novinařina nebo fotografování. Jenže tady nic nebylo, na intr mě rodiče pustit nechtěli a gympl mě v tu dobu zklamal, protože se tenkrát spousta gympláků zachovala hrozně nehezky a arogantně, když se měla zdrávka a obchodka slučovat s gymplem. Matika není můj šálek jakéhokoliv pití a tak vylučovací metodou zbyla jen zdrávka, kde je biologie a psychologie. Ale popravdě: nikdy bych už na zdrávku nešla.

Co plánuji po lyceu: Do minulé soboty jsem chtěla po maturitě zamířit na vysokou školu. Točila bych se okolo multimediálních komunikací a sociální práce, něco jsem měla vyhlédnutého v Praze a Zlíně. Jenže právě v tu sobotu jsem byla na přednášce, kterou měl člověk, jenž projel svět v legendárním „embéčku“. A bylo to hrozně zajímavý. Najednou jsem si uvědomila, že na vejšku nechci. Vlastně toužím jet do Jižní Koreje, do Angoly, projet Evropu a chci chodit na školení. Když budu mít potřebu jít na kurz vaření, půjdu na něj. Necítím se na závazek v podobě vysoké školy, takže si dávám rok pauzu. To je ale teď, přihlášky na vejšku se odevzdávají někdy do ledna, takže se to ještě může stokrát změnit.

Kolik času zabere škola s prací pro SI: Já toho stíhám dost. Vlastně, to je pravda, nestíhám. Ale ráda bych! Obvykle ráno vstanu, přijdu pozdě do školy, kolem třetí z ní odcházím a jdu do kanceláře. Popřípadě jedeme do světa, do výběžku, projíždíme kroužek za kroužkem, akci za akcí. Kolem šesté se vracíme domů, podívám se letem světem na školu, udělám večeři a jdu spát.

Co všechno v institutu dělám: Musím mít přehled o všech akcích Schrödingerova institutu. O každém kroužku, středisku i akademii. Potom musím buď já nebo moji kolegové na akci být, abychom ji zpropagovali. Chceme neustále informovat širokou veřejnost o tom, co vlastně děláme.

O zlepšení propagace institutu: Než jsme to začali zkoušet koordinovat, byla to opravdová divočina. Lidé věděli o maximálně jedné třetině toho, co institut dělal. Organizátoři akcí nemají chuť doma večer sedět a psát článek nebo upravovat fotky, nechtějí na to už myslet a není se jim co divit. Proto jsme tu my a snad se nám to i daří.

Zlepšovat je stále co: Jsme na úplném začátku, ještě za námi není vidět tolik, kolik bychom chtěli. Musíme zlepšit komunikaci s gestory a tutory, zautomatizovat ji. Chtěla bych, aby se počet členů institutu na základě naší propagace zvýšil. Odvážné myšlenky mě přivádí až na dvojnásobek.

Jak by vypadal ideální stav: Lidi, kteří institut neznají nebo ho kritizují, musí vidět nějaký článek a zírat na něj s otevřenou pusou: „Já tam chci taky!“ Úžasné by bylo, kdyby se řeklo Šluknovský výběžek a lidé to automaticky spojovali se Schrödingerovým institutem. Institut pak ve veřejnosti musí vyvolávat představu dobrých a pracovitých lidí.
Největší problém Šluknovského výběžku: Já si myslím, že to jsou lidi. Můžu říci, že když teď projíždím všechny kouty téhle lokality, kolikrát nejsou problémem sociálně slabí, ale lidé ve většině, ve vedoucích pozicí. Nemají vztah k tomu, co se tu děje.

Kdybych mohla změnit jednu věc na světě: Mávla bych kouzelným proutkem a vymizeli by bručouni.

Vzkaz pro všechny lidi ze Schrödingerova institutu: Děkuju.